Vzpomínky na jedno dobrodružství

Jakmile jednou propadnete tangu, jste lapeni na celý život. Robert Fulghum ten pohlcující pocit zná. Aby svému osudu šel ještě více naproti, vydává se do země tangu zaslíbené: nasedá na loď, která při obeplouvání Jižní Ameriky ztroskotá, cestuje po Argentině vlakem s domorodci, je na ulici přepaden a okraden, málem přijde o život při silné vichřici, chodí na hodiny provazochodectví, s chutí jí, pije a seznamuje se, přemýšlí o argentinských dějinách, diktatuře, ekonomice, kultuře a mentalitě. Ale především: tancuje, tancuje, neustále tancuje. Tancuje i po svém návratu do Spojených států, možná tancuje i právě teď. Jak totiž říká sám autor: „Když se vědci zabývali prevencí stařecké demence a Alzheimerovy choroby, zjistili, že ze všemožných aktivit je nejpřínosnější společenský tanec. Nebezpečí mentální atrofie může být až o 76 procent nižší, pokud se dotyčný občas naučí nový tanec a pokud často tancuje. Proč? Protože při tanci se zapojují mozek, tělo a procesy hudební i emoční. Podstatou je to, že se musíte ve zlomku vteřiny rozhodovat a využívat veškeré schopnosti. Když tedy lidi říkají: ,Tango? Ve tvém věku? Nezbláznil ses?‘ tak já odpovídám: ,Nezbláznil, a ani to nemám v úmyslu.‘ Věřím v tancování. Tancovat budu až do konce svých dní.“